The best birthday ever!

26. dubna 2012 v 11:22 |  Workcamp Rusko
Zatímco druhá část mého narozeninového dne byla tak trochu proměněná v horor či dost nepovedenou grotestku, druhý den mi to vynahradil.. Bože, jak kdyby na tom záleželo.
Jak kdybych fakt byla tak hrozně sobecká!
/(A nebyla to jen chabá snaha o ironii)

Z Petrohradu jsme se vraceli bez lídra, spolu a sami. Ve vlaku trošičku stísněná - ale už o něco přijatelnější atmosféra. V hotelovém pokoji nás s D. však pohled na prázdnou postel vyděsil natolik, že jsme prostě ještě v noci museli vypadnout.
Ale to není podstatné.
......

Sami ve 4 na snídani, sami ve 4 do práce. Nepřišli jsme pozdě. Jsme vycepovaní. Bez reptání a zbytečných srandiček se vrtáme v hlíně a sbíráme grass from the middle.
/Bez reptání a zbytečných srandiček spíme na lavičkách.

Je nádherně, na výlet se nám ve 4 už plahočit nechce, povalování je taky celkem náročná věc! Po obídku sestry jdou spát a my s D. převlečeme svršky za plavky, ručník omotáme kolek krku a vyzbrojeni čtverečkovaným papírem a mým CONCORDE deníkem si to mašírujeme na pláž.

Na pláži umně odhrabeme střepy z písečného placu, které si po takový půlhodině obtížného rozhodování vybereme. Totiž v Rusku si neleháte tam, kde nejsou střepy z rozbitých flašek, vy si leháte tam, kde je jich relativně málo.
A btw. takový místo najít, dá docela fušku.
Prasata.

Já bych tu nemohla žít. Moře mají. Ok. Ale ten bordel a ta mentalita, na to bych si nezvykla ani za zlatý prase. Vysmívám se názoru, že Rusko je tak velké, že může pojmout všechen bordel země. A klepu si na čelo. "Ehm, co to je tříděný odpad??"
Ale je krásný den, nač si kazit náladu něčím, co nezměním. Na co změnit jsem moc malá paní.
(A to mi prosím sebevědomí rozhodně nechybí.)

Bleskově ze sebe strhnu šortky a s jekotem zubního ústrojí zajedu pod mořskou hladinu. Vypísknu, zas tak horké, jako se na horký letní ruský den sluší, to teda zase není.
(Ale co chceš, tohle není Středozemní, stupid girl!)
Z vody povzbuzuju svého spolubydlu, který takticky začal mácháním nohou. A u kterého i zůstane.Hrdina.
Vzdám to a jdu si zaplavat. Což je myšleno trochu s nadsázkou, neboť hloubka zálivu připomíná Balaton.
Než někam dojdete, tak uvíznete ve flóře nebo se vám prostě přestane chtít plavat.

Vylezu z ruské očisty, vyždímu si vlasy i prsa (Kdo dělá výstuž v plavkách by potřeboval zastřelit) a sesunu se vedle D. na ručník, který už je více od písku než samotný písek.
Takhle na dunách u Baltského moře je dosti větrno (že by i hůrka mohla závidět.)

Jsem rozevlátá jak rusalka. Ale je mi to jedno. Mlčky koukám na moře a hlasitě se směju. Nasávám sluneční energii a přivírám oči. Tohle jsem přesně potřebovala. Papíry lítají, nevšímáme si jich. Smíchem D. nakazím a mlčení vyměníme za regulérní komunikaci, kterou narušují pouze občasný výbuchy smíchu. Blázni hadr.

Po nějakém času, tak dvou hodinách, si Diar povšimne, že na cestě jsou spatřeny 3 osoby mířící k nám. Zúčastněně ze sebe vypotím jedno "aha", i když vidím max. velké zhola nic. Diar v nově příchozích postupně poznává naše sestry a Olgu. Leader je zpět?! "Co to mají za čepce, vidíš?"
Uchichtnu se. Hlavně té řečnické části otázky.

Troubí na "píštalky" (Sluch mám narozdíl od zraku v pořádku.)
//Btw možná až moc, ta muka při ségřiným karaoke!

... dělají rámus a nesou.. DORT!
"Who the hell has birthday today??"
"YOOOOOOU!!! Happy Birthday, dear Andrea, once again!"
Začnu radostí skákat a třepat pacičkama. Jako děťátko.

Sfouknu svíčky - s prostým přáním. (Jsem (s)prostá?)
a přijmu párty klobuk, řehtačku a s jednou happy face se vyzubím do fotáčku.

Olguška vytáhne z mošny plastový příbory, za což jí dám ještě jeden velkej hug a už do sebe bagrujeme čokoládovou dobrotu jak neomalenci. S boulemi až za ušima vykřikuju jak tohle jsou nejsuprovější prázdniny, nejsuprovější narozeniny a tohle je nejsuprovější dort at all! (V téhle fázi mi nevadila ani podstatná čokoládová část). Bude mi z toho blbě. Vím to. Ale who cares???

Já mám narozeniny. Já si tohle zasloužím..!

A jaké byly vaše nejlepší narozeniny? :)



Počet komentářů: 3
 

Brunetka, modelka

17. dubna 2012 v 23:36 |  Umělá realita
Tak dnešní fotografické povinnosti splněny. Teď bych mohla mít zase na chvilku pokoj, tedy pokud mi zase nerupne v bedně a nebudu chtít být třeba zrz!
"Být krásná pro mě znamená cítit se ve své kůži."




Tak a to na ukázku asi stačí, abychom to s tou sebestředností zase nepřeháněli :)
Počet komentářů: 4

5. červenec - Year after Year I am older (and more reasonable?)

15. dubna 2012 v 21:52 |  Workcamp Rusko

Vyskočím z postele, odpočinutá, vyspalá do krásy druhého dne. Otevřu okno, nasaji čerstvý vzduch a zadívám se na klidnou hladinu moře.
Po včerejším zataženém mračnu ani stopy. Podle síly slunečních paprsků a rybářů bez triček soudím, že dneska bude nádherný den! Mám sto chutí strhnout peřinu z těch dvou ospalců a radovat se z prostých pozemských krás spolu s nimi.
Neudělám to. Nemuseli by to pochopit.
……

Na snídani přicházím načas, ale tentokrát jako poslední. Copak se stalo?
"Happy Birthday to yooou, our dear Andrea!!"
Aha, to se děje.
Zalévám si svůj ranní cup of tea a s dojetím přijímám objetí, pusinky a košík Raffaella. Moje oblíbené.

Nasnídáme se a cestou do práce si zpíváme a prozpíváme si tak naši celou pracovní dobu. Ležíme na lavičkách, užíváme si slunce, užíváme si léta. Taky práce. (Věděli jste, že v Rusku je trestné ležet na lavičkách?!)
Ale já mám narozeniny, takže fuck you law, fuck you Russia and fuck you my sun allergy!


"Honem, honem, dojezte, vlak do Petrohradu jede za 20 min!!"
Tenhle rush a shon mi nedělá dobře. Nemůžu se ani v klidu najíst. "Víííš, Olgo.. já se necítím zrovna nejlíp, bude moc vadit, když s vámi dneska nepojedu?" A už to začíná!
Hatič plánů a trhač party se hlásí ke slovu! Olga se zatváří překvapeně a smutně zároveň.. "To tu budeš sama?"
"Vlastně, já bych tu zůstal s ní" přihlásí se ke slovu Diar
(a je rozhodnuto, můj spiklenec, ať žije revolt!)
......

A je to. Konečně si můžem dát nohy chvilku nahoru. Rozjaření vběhneme do pokoje, fláknem sebou na postel, načneme si rafaello a pustíme si plazmu. Jen tak na odreago. Rozhodně nemáme v úmyslu takhle strávit nádherný den. To by bylo trestuhodné! Vlastně už asi za hodinku si to mašírujeme na bus, já krásně vyletněná v tílečku a mini šortečkách a s nejlepší náladou, kterou bych vůbec mohla mít.
Jakmile nasedneme do busu směr Petrhof a ujedeme sotva pár metrů, Diarovi zazvoní telefon. Něco rusky žblebtá na souhlas a když bus ohlasí další "astonovku", nekompromisně mi nařídí, ať vystoupím. Hned!
Sice netuším co se děje, ale je mi jasné, že to dobré nebude. A není.
"Musíme zpátky. Sbalit Fatimě. Umřel jí táta. Vrací se do Turecka."
Báááác. Zpátky na zem.

Mám pocit, jako kdybych právě dostala facku. Ale na nádech není čas. Rozeběhneme se a já následuju Diara, jak mě umě vede nejbližší cestou do hotelu. (Jestli jsem si někdy myslela, že mám orientační smysl, tak v porovnáním s ním musím říct, že ani nemám vjú, co to vlastně znamená).

Schody a zavřena brána. Diar a lá laň ji jedním skokem přeskočí a podává mi ruku. Skočím také. Strach z výšek nestrach upalujeme dál, napříč Lomonosovem.

Diar vymáhavá na recepci zpět Fatimin pas a já zběsile balím všechny její hadry a modlitební knížky. (to bylo poprvé - a naposled - by the way co jsem držela v ruce Korán.) Ale nad tím není čas přemýšlet. Diar do ruky popadá kufr a zatímco já prohledávám náš pokoj, jestli tam něco nenechala, on už s ním běží na nadr, koupit nám lístky na vlak.
Tak jsme tomu Petrohradu dneska přecijenom neunikli….

Sedíme naproti sobě v rachotícím vlaku, stihli jsme to o fous, a já si najednou dávám dohromady 1+1.. Tahle cesta, uf to byla ta nezvláštnější hodina celého Ruska. Začala jsem zběsile obepisovat celou rodinu, jestli jsou doma všichni v pořádku, jestli je všechno v pořádku. Jen ta myšlenka a vcítění se do Fatimy kůže mě rozechvěla a oči mé mírně zvlhly.
Diar mě konejší. Slovně. Nepomáhá to. Uvnitř mě všechno křičí "obejmi mě!", ale on.. to neudělá.

Z domu dostanu bleskovou odpověď. Mamka trhá s babičkou rajčata a Nelča okusuje jahody. Všechno je v pořádku.

Místo objetí mi začne vyprávět osobní story, načež vyzve mě, ať teď vyprávím já. A já ho poslechnu. Celou cestu strávíme tak přeříkáním našich vlastních zpovědí - o našich přátelích, milencích, ztrátách a největších zklamáních. Myslím, že za tuhle hodinu jsem ho dokonale poznala. Věděla jsem o jeho bolestech a on o mých. Vůbec nechápu, že jsem se někomu tak otevřela. Síla okamžiku. Síla - já ani nevím… Prostě. Bylo to silný.

Na nádraží už nás čekaly. Objala jsem Fatimu a tišila její vděčnost, že jsme přijeli.. Bolest - to jsem nemohla. Srbské slečny se projednou zachovaly skvěle, pomáhaly jí a koupily kvantum čokolád pro děti. Jedna brečela, druhá měla ve tváři kamenný výraz. Sestry.
Abych uvedla věci na pravou míru, s tou bolestí to nebylo tak horké. Více než bolest z otcovy ztráty cítila obrovský strach. Naše milá je v Rusku načerno. Naše milá si splnila svůj sen, jednou za život se podívat za hranice. A takhle to dopadlo. Strachem z toho, že jako řádná muslimská žena, matka od dětí by měla sedět na zadku doma a starat se o svoji rodinu, ne si trajdat po světě. Že je pryč, věděl jen její bratr, který ji hlídal děti. Milá rodinka (maminka a nevím) ji volala každých pět minut, kde jako doprdele je a tak lhala, ale jak úspěšně, to už se nikdo nedozví..:(
....naše rady, at to nebere, nevnímala.. byla zmatená a asi nám moc nerozuměla. Takže chudákovi ještě navíc přibude obrovský dluh za telefon, který si nebude moci dovolit zaplatit.

Z nádraží jsme se nemohli dostat ven, v Rusku funguje zasranej systém, že na nádraží i z nádraží vcházíte pomocí turniketů. Takže když ztratíte lístek nebo ho někam zašantročíte, musíte si koupit nový. K smíchu. Kupujete si lístek jako vstupenku ven. Absurdní stupidita? Ano.

Anna se rozčílí a nadává ruským nádražakům do debilů. Nerozuměli jí. Když začala dělat dusno moc velký, brečela a řvala na celý nadr, pustili nás bokem. Asi se jim nechtělo poslouchat hysterický záchvaty. Taky dobře.

Fatima s Olgou odjely na letiště a my 4 jsme zůstali napospas Petrohradu. Míjeli jsme mešitu, míjeli jsme sobor. Krásné stavby najednou ztratily svůj třpyt, ztratily svoje kouzlo. Oooh, ty sladká bído mořských pannen!



Drželi jsme přispolu.
Anna se vysmrkala - nahlas pořád litujíc Fatimu.
Její sestra, Biljanka, se ke mně přitočila, zadívala se mi do obličeje a s kamenným výrazem pronesla:

"Máš krásné linky".

Amen.
Přidat komentář

Zpátky na Velkou Rus.. Kronštadt

15. dubna 2012 v 0:29 |  Workcamp Rusko
Po prvním pracovním dnu a obědu, který probíhal v typický obědní čas (v půl čtvrté), jsme proudem vody sprchly všechny ty větve z vlasů pryč (lesní žínky ádios), přezuli hrozné kecky za méně hrozné, do kapsy nastrkali pár rublomincí a vyrazili do temných míst zálivu - na transport.

Nalodili jsme se na pochybnou kocábku jména i tvaru neznámého, a zatímco pozemský lid trávil cestu na ostrov Kotlin v kajutě, já se s finským zálivem pode mnou záludně houpala na samotném vršku. S vlasy rozptýlenými všude možně jsem houkala na celý moře, že letím.
(Jak kdyby ho to zajímalo).

Byla mi zasraná zima, ochladilo se. Ale ujít si tohle? No way! Diar to pochopí též a přidá se. A už to houpalo pod oběma. Nakonec dorazila i Olga a už byli v domku tři. Chvilku jsme se přeřvávali, načež jsem jen mávli rukou a slovní komunikaci vyměnili za mimickou. Díky fujavici jsem stejně rozuměli velký prd. A tak jsme se na sebe jen smáli, mrkali a šklebili. All the time.
Wrinkles? I am gooing!
......

Námořní základna, město Kronstadt

..nato že to mělo být původně hlavní město velké Rusi tedy fuj tajbl. Ve větší míře rozpadlý domy a špína,


, v té menší pak kostel a pár střípků umění. Materiální rekonstrukce by jim neuškodila. A ostatně ta duchovní taky ne.

(Morskij sobor, největší (a patrně jediná) pýcha města. Symbolizuje mohutnost námořních sil ruských, na který každý námořník přispíval desátku (konkrétně 1% z platu). Hej, neobyzantský sloh, pýcha všech námořníků!
----

Tak Kronštadt. Wifi tu neznají a toalety taky ne.
Nařídila jsem mužstvu, ať se nehne od sochy a já si zaběhla na průzkum.

"Už dobrý, můžeme pokračovat"
"Fakt jsi našla záchod?" údivně se pootázal Diar
"Ne" zazubím se na něj.
Uchichtne se, ale nekomentuje ne. No a co, že jsme na náměstí. TOHLE JE RUSKO!
...

Náročná procházka městem. WiFi není. Obchod je. Holky koupí Jubo a nějaký sladký sračky, já s Diarem zamíříme k sušenýmu ovoci a oba se natáheme pro ten stejný balíček.
Souhra duší. Souhra chutí. Aspon jsme se nemuseli dělit.
Zlomilo by mi to srdce.

Po zpáteční cestě na vrak (a kafe z automatu) se mi zželí Fatimy, naší ztrápený maminky, která si přivandrovala na výlet ve vysokých šteflích a pokulhává si to za námi dobrých pět set metrů. Počkám na ni a nabídla ji rámě. Je to stejně hrozně hodná paní. Nabídla mi mandarinku a já jsem zjistila, že mandarinky jsou v Turecku hrozně levný, v Rusku hrozně drahý a že chutnají dobře i jindy než na Vánoce.

Zpáteční cesta se vyměnila. Holky skotačily na palubě. A já to zapíchla v kajutě. Jen to ramínko chybělo..
"Můžu se opřít, pane?"
"Ano, madam…"
zZzzzzZzzzzZZZzzzz

Počet komentářů: 3

Někdy se stmívá tak strašně rychle...

14. dubna 2012 v 0:51 |  Umělá realita
Je pátek večer.
Vážně vám to mám vysvětlovat?

Sedím v koutku tmavého pokoje, sama. S nohama pod bradou skrčené civím do prázdna. Již hodiny. (A času na ztracení tak zatraceně málo.) Natáhnu ruce pro laptop...
Tak aspoň... blog.
.......
Angině jsem dala vale. Hlásím, úspěšně přechozena!

Nová práce mě začala naplňovat záhadně brzy, lidé jsou tam tak milí, že to snad není ani možný. Na jednom uchu mám Němce a na druhým Moskvu, fakt sranda povolání.
Skoro lepší jak trenér pokémonů.

Ta původní je teď taky sranda. Dostala jsem prémie, tak jsem vykoupila Mango.
(Jak málo stačí ke štěstí! Ale když nová kolekce za to stojí, tak to něco stojí…)

Ruce se mi klepou. Kleptoman, narkotik. Ten kick box mi dává zabrat. Musím zdvojnásobit lekce taneční, abych si zase připadala jako žena.

Bakalářku jsem měla šlušně rozepsanou. Už ve skutečnosti chybí jen kousek. Měla jsem ji dokončit v úterý. Hm, tak nedokončím… Pozdě na sliby. Pozdě na věrnost.
.....

Všechno bylo, jak má být.. Maminko, proč se někdy stmívá tak strašně rychle?
Je pátek večer. Sedím v koutku tmavého pokoje, vývrtka zapíchlá v láhvi vína, ale nikdo, kdo by ji otevřel.. Na telefonu čeká kámoška, o pár pater níž přátelé. Je pátek večer.
Nebo... měl by být.
Ale já nereaguju... Sedím v nových šatičkách na bělostných peřinách tmavého pokoje a nemůžu se hnout..
Teče nám do ponorky, kapitáne nemo. Proč jsi jen nezatáhl periskop?!

Jen si vzdychej, milá má… Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat!

butihave
Přidat komentář

Not everybody can drink mojito on the roof /aneb/ When dreams come true

27. března 2012 v 22:50 |  Umělá realita
Novinka nad novinku. Můj přítel to se mnou nemá lehký. Zatímco jeho největší problém je starost, že toho mám tolik, že si ani nemůžu skočit na dámy, mě dělá starost to, že netuším, u jaké práci si mám nechat strhávat daně.
…..

Je to více jak týden, co jsem se vrátila ze služebky na Slovensku. Necelý týden v luxusu a přepychu na třetí. V prvních jarních dnech přes dlouhé dny zavřená za sklem kongresového sálu čtyř a půl hvězdičkového hotelu. A přes noci ve víru bratislavského života. Ve víru smetánkového bratislavského života - s koktejly on the roof, s Bratislavou under my heels.

Po mém příjezdu zpět na pozemskou půdu a tradičním dnu tzv. nutného nicnedělání jsem si zakoketovala s myšlenkou, co kdybych letos zůstala na zadku v ČR - jezdit na taneční workshopy, sjíždět Vltavu (a konečně taky zajet na Karlštejn). Když mi byla na celé léto (a nejenom léto) nabídnutá práce v pražské pobočce lukrativní německé advokátky, bylo rozhodnuto. Kanada se ruší! Po nesčetných pohovorech jsem dneska konečně podepsala smlouvu. Vybrali mě..

Je to zvláštní, ale ačkoli jsem tuhle práci tak hrozně moc chtěla, nějakou hrdost či záplavu štěstí necítím. Radost? To snad trochu ano. (Ale taky tak trochu apatie...)
Nerada to přiznávám, ale asi se v sobě nevyznám. Vždyť je to to, co jsem si přeci tak moc přála. Tak proč teď, když to mám, nemůžu pusu zkřivit do té srdceryvně šťastné grimasy??



under my heels

Wait, my dreams.. It's still soon to come true!
Počet komentářů: 1

Den, co tahá za nitky

13. března 2012 v 21:21 |  Umělá realita
Dnešek je weird. I am weird.
Ztrácím se v liduprázdnu. Ztrácím se v ničem.
Popíjím hrnek latté - Fuck you, head.
Na jazyku líně válím zasraně doboru cookies. - Fuck you, beauty.
…
Faktem je, že jdu za měsíc fotit. Zase. A faktem zůstává, že je mi to úplně u prdele. Ještě pořád.
Jeden blbý telefonát. A já kývám. Zase. Jako loutka. Loutka na podpatkách.
"Super!" Mlčení mé si vyloží jako souhlas.
Ušklíbnu se. Mohla jsem si tohle gesto ušetřit. Kdybych hlavou zavrtěla, nepomohla bych si..
A co. Stejně ty fotky potřebuji. Novou reprezentaci. Blondýna je již patrně pasé.
A tak si poslušně zaškrtám další den v kalendáři - coby BD - Busy day.
Hodná holka.

Až sama uznám, že do obrazovky naprázdno civím již řádně dlouho, umyju se, oblíknu se a vyrazím do města. Mám chuť si koupit něco pěknýho. V Reserved pořídím úžasný svetřík a v Sephoře nový parfém. Ten, kterej jsem původně vůbec nechtěla a ten, co by mi na netu vyšel tak o pětikilo míň (20% slevy již započteno).
Ale co. Prostě jsem cítila, že ho potřebuji - teď hned. Už dnes. Ne až zítra.

Palladium dneska podruhé. S holkami. Jdeme koupit křečka. Civím na ty zrůdy s hýbajícími se čumáčky a tupě se usmívám. (Hm, a to jsem si myslela, že nemám ráda jenom koně. Naivka!)
Bavíme se o něčem/ničem. A já taky - mluvím, ale nevnímám.
Směju se, ale nevnímám.
Milá galaxie, já tu dneska prostě nejsem.

Ani cvičit dnes nejdu. Ale tak co, to svlíkání v kabince je taky pěkně náročný.
Holkám dám ádios a zamířím na Václavák. Do dalšího srazu zbývá hodinka. Mohla bych jít do Luxoru. Místo toho, omylem vrazím do cizí ženy a jdu na kafe. Na cookies a kafe.

Tupě zírám do bílé pěny. A nic necítím.
City jsem poztrácela. Už nemám nic..
"Lásko? Taky Tě miluji…"

Přidat komentář

Poruch hlášení

11. března 2012 v 22:55 |  Umělá realita
Poslušně hlásím…

1. Že jsem se do své bakalářské práce pustila po hlavě a pár prvních listů je již na světě!
Má vedoucí se mnou spíše nekomunikuje, než komunikuje. Ale dobře mi tak! Aspoň to moje veledílo nevystavuju kritice. Tu blbě snáším.
2. Že jsem nejlepší přítelkyně, co vozí jahodový dort po dé jedničce!
3. Že v Lidlu mají akci na plech na muffiny. (A tak mám hned dva!)
4. Že jsem výborná hospodyňka, ale mizerná zahradnice… (Už mi uschl i ten kaktus.)
5. Že jsem na gyndě vyplázla 600,- korun, protože mi doktor namluvil, že obyčejný vyšetření je úplně na hovno. (A já mu na to skočila).
6. Že nás vzali na léto do Kanady. (Protože můj muž má charisma a je absolutně nejlepší a nejrychlejší v housekeepingu. A ta mladá pipka mu na to skočila)
7. Že prodáváme jedny pěkně ošklivý hodinky, coby jedinou kořist z tomboly - ze všech plesů. Značka: Levně!
8. Že jsem na burze prodala jen makro. (To si fakt myslíte, že bez knihy retail management uděláte státnice??)
9. Že se asi dostanu na erasmus! (Překvapení, haha!)
10. Že pořád můžu mít červený diplom! (Překvapení, haha!)
11. Že ve středu odjíždím na pracovní cestu až na dalekou Slovenskou zem. Budu mít velkej bejvák o 4 hvězdách v centru Blavy jenom pro sebe. Nevolejte mi. Asi nebudu mít signál! :D
12. Že mám zpátky HTCéčko. (A tak už nemám důvod dělat na jednání parádu s Nokií 3100 L)
13. Že mám v uších nové Swarowski křišťály. (A jsou skoro ještě hezčí než já).
14. Že jsem začala dělat kick box. (A na ruce se mi začíná rýsovat něco jako sval.)
15. Že mě opruzoval bezďák. (Ale štítila jsem se ho, takže pěstí nedostal. Jen jsem pištěla jak siréna. Fungovalo to.)
16. Že ještě nechci děti. (Ale babička jo. Tak já nevím!)
17. Že jsem se rozhodla, že budu profesionální striptérka. (A když to nevyjde, tak založím školu.)
18. Že s mamčou děláme vaječný koňak a žloutkové věnečky (Na počest většího výběhu slepic a zdražení vajec)
19. Že jsem nedostala kytku na MDŽ! (Chci rozchod!)
20. A že za dvacáté už nebude, protože jdu nabít vzduchovku. Právě se nám nějaká tříbarevná číča povaluje na zahradě. A můj pes se nemůže vyčurat !!!

Počet komentářů: 1

Kterak jsme začali zachraňovat svět

14. února 2012 v 23:20 |  Workcamp Rusko
Ráno rozlepím oči tak snadno, že skoro až romanticky. Oslepená ranním slunkem zamrkám na můj pokoj, dvě tiché postele, dvě tiché osoby. Neuvěřitelné, spala jsem celou noc jak mimino. Mimoděk se usměju. Že by naše milá nechrápala..?
A dřív než mě někdo předběhne, vklouznu do koupelny provést ranní očistu a pýžo vyměnit za tepláčky a mikinu a do kapsy narvat pracovní rukavice. Ano slyšíte dobře. Je 4. července, slunko dávno vysoko a já se hrdě hlásím do služby. A to pěkně prosím.. zadarmo.

Je na čase vhodný break. Jakoby nestačilo, že studuji ekonomii. Jakoby nestačilo, že pracuju na to, abych se měla nad poměry. Myslím, že v té celé životní etapě, shonu za kariérismem a vydělávání peněz malá odbočka neuškodí. Na chvíli se zastavit, nadechnout se a zaměřit se na to, co je opravdu důležité. Tak třeba pomoc někomu, v něčem. Bez nároku na odměnu, bez nároku na nic.

Ale ještě předem, plnohodnotná snídaně. Tak přece jen bude něco "zadarmo". Vyklouznu z pokoje, minutu před plánovaným srazem a přisednu si k Olze, našemu lídru, která na nás na schodech už celá netrpělivá čeká. Teď mě tak napadá, že ačkoli mě v jistých chvílích musela pekelně nesnášet (na což měla plné právo!), zato že jsem si pořád svůj volný čas organizovala sama a u toho ještě lanařila Diara (nebo spíš on se nechal lanařit sám, haha), tak v jistých věcech jsem byla její opora. A to, že když se řeklo, že v osm tady budeme. Tak tu v osm taky budeme…

Diar přijde vzápětí. Zbytek je marný. První den a přijdem pozdě. No skvělý.

A zatímco já snídám tradiční křehké müsli, děvčata si ze snídaně udělaly hon na mršiny a cpaly do sebe řízky (beztak ještě ze včera) a ty nejpochybnější párky v celém Rusku, které se pro mě a pro Diara staly legendární. V negativním slova smyslu.
A protože bych nerada ranní nevolnost, zrak jsem obrátila na pytlík čaje (samozřejmě po patřičným úšklebku, co jsem si prostě odpustit nemohla), který jsem líně převalovala v šálku z bílého porcelánu.
......


Čekání na vystajlovanou paničku, která nás má se svým bicyklem provést parkem, si krátíme flákáním na obrubníku. Foukáme na sebe pampelišky a hledáme pomeranče. Což bylo ještě nedávno nemyslitelný, je najednou skutečný. Jsem tady. Rusko. Lomonosov, jinak zvaný Oranienbaum. Malé městečko u Finského zálivu, který je společně se svým parkem a paláci zapsán pod dědictvím UNESCO. Hitler nám ho nestačil celý zničit a ta část, co se mu povedla, se pořád rekonstruuje. Při příležitosti výročí Oranienbaumu a plánované veselice potřebují dobrovolníků více než obvykle. My to chápeme, MIR TESEN také a proto nás už nikam neposílá a celý camp si odpracujeme tady. Asi štěstí, myslím, že já a Diar jsme jediní, kdo by přežil Lugu.

Při procházce zjišťuji, že náš UNESCO skvost je samý strom, občas polorozpadlá budova, ale jinak no - moc pěkný. Bicykl žena nás svěří do péče postarší ženě a nehledě na její ruský původ, si ji všichni brzy oblíbíme. Je to žena, co nás chrání a co posune naše ruské schopnosti o level výš. (No, alespoň ty moje, ja chačú - vid Biljanko:D) no a která nám v případě nouze zapůjčí i rukavice a krém na komáry.. no nezamilovali byste se do ni??

Dnešní naše práce spočívá v trhání plevelu s prašných cest a z odhrabování spadaného listí. No to mě poser. Takhle jsem si to moc nepředstavovala, ale tak nereptám. Jsme tu první den, potřeba začít něčím lehčím (ooh, jak naivní!).. Po 50 min se ozve "oddachněte", zahazuji hrabky a vystavím se slunku, jednou ruku si chráním oči před sluneční září a druhou masochisticky vraždím komáry na svých lýtkách. Zábava.
Po krátké přestávce následuje asi hodinová polední pauza. Hm, zajímavý to ruská pracovní morálka. A jelikož máme energie na rozdávání, rozhodneme se pro drobný trip naším pralesem.

Brzy mám pokrk neustálého Biljančinýho prudění, ať jde s ní někdo běhat, a obětuji se pro tým. No tak come on, come on, děvče! Říká že běhá pravidělně, tak to jsem zvědavá.. Následuje hodina pobíhání po parku jak štvaná zvěř. Naše Biljanka má sice výdrž, ale funí u toho jako muflon a její rychlost připomíná procházku na kolonádě. Neustále na ni někde čekám nebo záměrně snižuji tempo.. no to je mi úroveň!
Dámě padá hřebínek ještě dřív, než ona sama vyčerpaná vedle lavičky na čerstvě posekaný trávník…
Plácneme si, že budeme běhat každý den, ale myslím, že nám oběma je jasné, že tímto polední běhání skončilo. Stejně tak jako její žadonění "pojdte se mnou běhat."

A to je příběh, jak jsem místo světa zachránila naše beztarostné flákání se na sluníčku.
Protože to je to, co má cenu.
Přidat komentář

Když už, tak už.. Aneb vítej v autorském klubu, bitch!

13. února 2012 v 22:36 |  Umělá realita
Tak tomu se říká ironie.
V den, co se chystám pověsit svoji blogovou kariéru na hřebík či ji aspoň uložit k mrazu (dnes u nás mínus dvacet, neuvěřitelný!) a skvostně ji okrášlit demonstrační cedulí "STÁVKA" (když je to ted tak moderní a severní Afrika je můj velký vzor), najít v mailové schránce KLADNÉ VYŘÍZENÍ PŘIHLÁŚKY DO AUTORSKÉHO KLUBU, kterou jsem podala tak nějak v marnosti před více než 12 měsíci…

//"Vítejte v autorském klubu, klubu autorů, kteří na rozdíl od většiny blogerů publikují kvalitní autorské články".

No proč ne. Když jsem teď ten kvalitní autor, dávám blogu.cz druhou šanci. A svoji touhu rebélie uplatním na jiných frontách. A proto po chvilce váhání píšu slovo stávka do wordu se jménem bakalářská práce, high fiveee! (který mimochodem kromě nadpisu obsahuje nanejvýš velké prázdné nic a blikající kurzor myši) a v jiném dokumentu, wordu "blog", zařádkuji..
Šaráda pokračuje.

Myslím, že konečně nastal čas, dát blog do pořádku. Co se týče estetické stránky tak např. taková rubrika "Kritika jedné blondýny" tak nějak postrádá svůj smysl - stejně jako banner v záhlaví.
-> Končí časy pyšný blondýny. Je ze mě bruneta. A to ještě pyšnější než bývala blondýna… Olé!

A články o "fashion", pokud se někde ještě nachází, kompletně sprovodit ze světa. To ponechám blogspoterům. Do této kolonky se škatulkovat nehodlám.
To je jiná kapitola, jiný styl, jiný point of life..
A já jsem originál!

Ponechme styl ladem a zaměřme se na to, co je opravdu podstatné - což je potřeba doplnění mojí cestovatelské ceremonie. Dopsat Rusko, které jsem jakž takž teprve psát začala. O Albánii napsat aspoň článek a o Monte Negru aspoň dva. A pak Portugalsko, mmm to sladké Portugalsko, ze kterého jsem se vrátila teprve minulý týden. Místo se sluníčkem, oceánem, pašteláriemi a hlavně… portským vínem a nebezpečně krásnými portugalskými muži! To by si zasloužilo samostatnou rubriku, když už ne samostatný blog.. no ale uvidíme..
Možná že taky zůstane Portugalsko jen ve fázi vzpomínek a ručně psané formě ve větrem zmačkaném sešitu, špinavém od prachu z písečné pláže a s rozmazaným rukopisem kapičkami slané vody…

Zítra je Valentýn, moje jméno bude viset na autorském blogu, moje tragikomické články budou vpuštěny do vod autorských a prát se o pozornost. Globalizace blogu nadešla. Cesta ke komerčnímu blogu, který byl až dosud bez reklamy, začíná..

Pozvědněte číši, pážata.. Andie je mezi Vámi!

Počet komentářů: 1

Kam dál